Zen

Zenový mnich šel lesem. Najednou si všiml, že ho sleduje tygr.
Začal tedy utíkat, ale svým vlastním způsobem, takže ani moc
nepospíchal. Pohyboval se rychle, v klidu a pohodě.
Tak trochu si to užíval. Napadlo ho:"Když si to užívá ten tygr,
proč bych nemohl i já?"

Doběhl na okraj srázu a aby ho tygr nedostal,pověsil se na
větev jednoho stromu na skále. Když se podíval dolů do údolí
uviděl tam dalšího tygra, jak na něj čeká.A nahoru na kopec
přiběhl ten první. Mnich visel na větvičce mezi nimi, dole
byl jeden a nahoře druhý tygr.

Začal se smát. Pak si ještě všiml, že tu větvičku,na
které visel, přehryzávají dvě myši, jedná bílá, druhá černá.
Mnich se rozesmál na celé kolo a řekl si:"To je život.
Den a noc, bílá a černá myš. Kamkoliv se rozhodnu jít,
všude mě čeká smrt. To je život!" A dosáhl satori, prvního
záblesku osvícení. To je život! Není třeba se rozčilovat,
takhle to prostě je.

Ať jdete kamkoliv, všude na vás čeká smrt, i kdyby jste se
rozhodli raději nikam nechodit,dny a noci pomalu budou
ukrajovat váš život. Proto se smál.

Začal se rozhlížet kolem, protože už bylo jisté, že zemře,
a tak se tím nemělo cenu trápit.
Když je smrt nevyhnutelná,tak proč si s ní dělat starosti?
Znepokojovat se má smysl,jen pokud to ještě není jisté
a lze něco udělat.Pokud je to jisté, nemá cenu se tím
vzrušovat,osud se naplní. Hledal tedy jak si užít poslední
okamžiky.

Všiml si, že blízko něj je pár jahod, a tak si je utrhl a
snědl.Vychutnal si je a dosáhl osvícení.
Stal se buddhou, probuzeným, protože ani blížící se smrt ho
nedokázala vyvést z rovnováhy. Dokázal si vychutnat jahody.
Byly tak sladké!
A v ten okamžik vše zmizelo, tygři, větev i on sám.
Stal se vesmírem.