Nágové

Ve staroindické mytologii polobožské bytosti s hadím tělem
a lidskou hlavou se nazývají Nágové, vystupují jako nepřátelé
ptáků a jejich krále Garudy. Žijí v podzemí, kde střeží
pohádkové poklady, považováni za mudrce a siddhy. V lidské
podobě často žijí mezi lidmi a jejich ženy (náginí) se
občas stávají manželkami hrdinů a králů. Cyklus příběhů o
názích je zahrnut v Mahábháratě.

Dožívají se vysokého věku několika tisíc let jako dévové
a jsou nadání nadpřirozenými schopnostmi. Dle nejstarší
tradice jsou nágové sluhy nebeského krále Virúpakkha
( v páli, v sanskrtu Virúpákša), jednoho ze čtyř nebeských
králů, který chrání západní stranu. Nágové slouží jako
strážci hory Suméru, chrání tak dévy z božských oblastí
před útokem démonů.

Ze staroindické tradice přešla představa o názích i do
buddhismu (příběhy o názích v džátakách), kde jsou nágové
popisováni jako zanícení vyznavači tohoto náboženství,
podle buddhistické tradice se sám Buddha několikrát narodil
v podobě nága, Nágardžuna získal od nágů sútru Pradžňáparámitá,
kterou nágové ochraňovali, dokud lidé nedozráli k jejímu pochopení.

Již od raného buddhismu vystupují v buddhistických legendách
jako ochránci Buddhovy nauky. Jedna z nejstarších legend se
měla odehrát již šestý týden po Buddhově osvícení,
kdy Buddha v sedě prožíval blaho osovobození.
Nečekaně se spustil prudký déšť, načež ze svého úkrytu vylezl
král nágů Mučalinda, obtočil sedmkrát tělo Buddhy a roztáhl
svoji velkou hadí kápi nad Buddhovou hlavou, aby ho tak ochránil
před deštěm. Texty vinaji dokonce obsahují příběh o nágovi,
který na sebe vzal lidskou podobu a nějaký čas žil jako
buddhistický mnich.

Nágové mají také klíčové postavení v pozdější formě buddhismu  – mahájáně.
Mahájánové texty měly být údajně schovány v říši nágů, dokud
je odtud v příhodný čas nepřinesl zpět na zem buddhistický
mudrc Nágárdžuna.

Jednou z několika bran do jejich říše je řeka
Thungabadra v Hampi ve státě Karnataka, v jižní Indii.